Neštěmická vzpomínání - Jak vyhandlovali babičku

Naše rodina se do Neštěmic přistěhovala v první polovině minulého století. Naší rodinou v tomto případě myslím především mého dědu a jeho bratry, jak jsme o tom už psal v Prologu. Má babička se na sever Čech dostala o něco později. To, jak k tomu došlo, se dozvíte v dnešní části mého vzpomínání. Tentokrát to nebudou vzpomínky vlastní, ale vzpomínky na vyprávění...


Děda pocházel z velké rodiny, jak to ostatně v těch dobách bývalo. Narodil se v Hrochově Týnci, z dnešního pohledu byl tedy východočech. Ve škole mu to šlo více než dobře, a tak není divu, že jeho otci dědův učitel doporučil, že by Vladimír měl jít studovat. Pradědeček byl ale praktický člověk a stejně jako to bylo u všech jeho dalších synů, trval na tom, že v první řadě musí každý u jeho synů ovládat nějaké řemeslo. Teprve potom, ať si třeba i studuje. Z dnešního pohledu to bylo možná nelogické, ale s ohledem na to, že ve světě právě zuřila světová válka, není se čemu divit. Vybral synovi řemeslo, o kterém byl přesvědčen, že se mu hodí v každé době. Děda se tak měl stát truhlářem. Ale protože pan učitel na něj stále naléhal, poukazujíc na synovy schopnosti, zálibu v matematice a nemalé umělecké nadání, nakonec se ze svého původního úmyslu slevil a děda se sice začal učit truhlářem, ale uměleckým.

Po vyučení a nezbytném prvním zaměstnání, ve kterém získal dostatečnou praxi a schopnost "udělat se pro sebe", začal děda přemýšlet, co dál. Bylo už několik let po válce a i když v Hrochově Týnce, kam se po vyučení vrátil, by patrně mohl pracovat i podnikat dál, měl děda jinou představu. Když přemýšlel, kde by našel dostatek solventních zákazníků, dospěl ke stejnému řešení, jako jeho bratr František. Ten už měl v té době prosperující pekárnu nedaleko města Ústí nad Labem, v Neštěmicích. A tak se děda po krátké poradě s bratrem vydal na severozápad. Práci nehledal dlouho. Stačilo, aby starému majiteli dobře zavedené truhlářské dílny předvedl co umí.

Tak vypadalo centrum obce v době,
kdy se v ní objevil můj děda a krátce po něm i moje babička.

Netrvalo dlouho, a z dědy se stal vyhledávaný truhlář. I když zatím jen zaměstnanec. Dokázal zákazníkům svého zaměstnavatele nabídnout o něco více než ostatní. Tam, kde jiní nabízeli tradiční povrchové úpravy nábytku, tam děda automaticky začínal s leštěním. A tam, kde místní honorace požadovala nábytek leštěný, tam děda nabízel intarzi. Měl proč, protože to byla oblast, ve které vynikal. Navíc měl jednu zásadní výhodu. Zatímco všichni byli většinou již starší truhláři, s rodinami, byl děda stále svobodný a mohl tak ke své kvalitní a hodnotné práci mohl přidat ještě jeden bonus, a tím byly krátké dodací lhůty. Prakticky všechen čas se mohl věnovat práci. A tak, jednou v neděli odpoledne, po tradičním rodinném obědě, na který byl bratrem pekařem pravidelně zván, když děda odcházel z pekárny se slovy:

"Tak Vám švagrová pěkně děkuji za oběd, ale já teď ještě musím jít ještě dodělat psací stůl pro pana doktora,"

prohlásila rázná pekařka:

"Franci, musíme tvého bratra oženit!"

A protože v pekárně nikdy od slov k činům nebylo daleko, bylo už v té chvíli jasné, že truhlář dlouho sám nezůstane.

Ne každý si to uvědomí, jak je pro pekaře, tedy takového, který má ambice prodávat své výrobky i dál než jen do okolí své pekárny, důležitá doprava. Zpočátku svého podnikání prastrýc své výrobky pouze roznášel. Učedníci s nůšemi, to byla tradiční podoba dopravy pekařských výrobků, záhy zdokonalená několika jízdními koly a tradičními dvoukoláky. Ale jak se výrobky nového pekaře stávaly stále známější, objevila se potřeba dopravy většího množství výrobků na větší vzdálenosti. Blízké město Ústí nad Labem bylo tak výnosným odbytištěm, díky kterému se vyplatilo k pekárně přistavět stáje, v kterých se brzy zabydlel první pár koní.

Podnikání obou a brzy nato, to když se v Neštěmicích objevil i Rudolf, všech tří bratrů se úspěšně rozvíjelo. Rudolf si otevřel zahradnictví a víc než zdatně využil obchodní kontakty Franze i známosti Vladimíra, po jehož příchodu truhlářství jen vzkvétalo, takže se z dědy brzy stal ten, který fakticky řídil provoz dílny. Většina zákazníků, když přišla do dílny, neobtěžovala se ani zajít za jejím majitelem, ale oslovila rovnou jeho. Ač byli Rudolf i Vladimír úspěšní. ani zdaleka se oběma nedařilo jako tomu nejstaršímu. Pekárna se brzy stala vyhlášenou nejen v celých Neštěmicích, ale i v blízkém Krásném Březně i Mojžíři a nakonec i nedalekém Ústí nad Labem. Nároky na dopravu pekařských výrobků stoupaly a tak není divu, že se čas od času se z pekaře stával i koňský handlíř.

Výroční trh v Litoměřicích byl místem, kde prastrýc koupil všechny své koně. Stejně, jako v té době svého posledního. Koupě koně má svá pravidla a tak není divu, že když se konečně s jedním z koňských handlířů dohodl, bylo nutné koupi řádně stvrdit. To mělo svá pravidla, ke kterým patřilo i to, že se při konečném uzavírání obchodu, které probíhalo v nejbližším hostinci, probrala i jiná, než ryze obchodní témata. A tak se stalo, že se můj prastrýc, který při svých obchodech vždy pamatoval na své bratry, zmínil o truhláři. O tom, že vyrábí kvalitní a krásný nábytek. A také o tom že má krátké dodací lhůty, protože je stále ještě svobodný a může být v práci od rána do večera, často i v neděli. Na zmínku o svobodném truhláři, reagoval handlíř více než pouhou zdvořilosti:

"Říkáte svobodný? No, to je ale náhoda. Já mám jednu, stále ještě svobodnou dceru? Nechtěl byste ji za manželku pro bratra?"

Jak už jsem napsal, měla koupě koně svá pravidla. A to, že se závěrečná fáze odehrávala v hostinci, bylo z ryze praktických důvodů. Koupě koně se podle tradice musela vždy patřičně zapít. A tak není divu, že když od handlíře padla nabídka "manželky pro bratra", reagoval prastrýc pekař přiměřeně tomu, že už svého nového koně zapil víc než dostatečně:

"Manželku pro bratra? Proč ne, beru. Ruku na to!"

Jak známo, podaná ruka je v případě koňského handlu více než sepsaná smlouva. A tak není divu, že když ten večer koňský handlíř přijel domů, odpověděl na otázku, kterou mu položila dcera Anna:

"Tak, jakpak šly dnes obchody, tatínku?"

"Dobře Aničko, moc dobře. Prodal jsem úplně všechno!"

Pravda, trvalo to ještě nějaký pátek, než se poslední obchod koňského handlíře dovedl do úplného konce. A to i přesto, že on už u toho nebyl. Krátce na to zemřel. Ale nemyslete si, za dokončením obchodu nebylo jen ono podání ruky, byť by to podle zvyku stačit mělo. Když se totiž prastrýc pekař vrátil s nově koupeným koněm domů, zastavil se za bratrem, který jako vždy stále ještě pracoval v dílně, a řekl mu:

"Vladimíre, mám pro tebe nevěstu,"

Truhlář na chvíli ustal v práci, usmál se a odpověděl otázkou.

"Tak to abych se na ní podíval, kdepak je?"

Brzy na to se děda vydal na cestu do Vavřince, malé vesničky poblíž Mělníka, aby se podíval, jak ta svobodná handlířova a vlastně také sedlákova dcera vypadá. Asi se mu líbila, protože od té doby byl krátkým dodacím lhůtám konec. Sice to ještě chvíli trvalo, než se má budoucí babička Anna stala ženou mého budoucího dědy Vladimíra, ale jak se říká, byla už ruka v rukávě. Do svatby se toho událo ještě hodně. Babička měla v té době velký závazek, protože s jedním ze svých bratrů vedla hospodářství po zemřelém otci. Ale jak už to v těch dobách bývalo zvykem, početná rodina dala hlavy i peníze dohromady, takže brzy byla nevěsta i s nezbytným věnem připravena vydat se na cestu. U dědy to nebylo jiné. Jeho zaměstnavatel, starý truhlář mu nabídl k odkoupení svoji dílnu a i když neměl stále ještě našetřeno dost, bratři Franc i Rudolf mu pomohli.

A tak se jednoho dne završil vznik rodinné dynastie tří bratrů - pekaře, truhláře a zahradníka, která na dlouhou dobu zakotvila v malé obci na severozápadě mladého Československa. Psala se 20. léta minulého století, a ačkoliv se obec jmenovala Neštěmice, většina jejich obyvatel jí říkala Nestomitz. Jak se brzy ukáže, bylo to hodně důležité. Ale k tomu se ve svém vzpomínání ještě nejednou vrátím.

JiRo

Předchozí: Prolog
Následující: AKO

Zpět na obsah seriálu Neštěmická vzpomínání