Neštěmická vzpomínání - Šedesátý osmý, I.

Historie má své milníky, jedny více, jiné zase méně významné. Každý si může měřit svůj život různým způsobem, ale jistě zajímavé je, pokud si ho srovná s tím, s kterými takovými milníky se v něm potkal. Pokud se ohlédnu zpět, za svým dosavadním životem, nebylo takových milníků zas až tak moc. Vlastně byly právě jen dva. Ale oba stály za to. Dnes se vrátím k tomu prvému.

"Ne, řeknu mu to já."

"Ale mami, prosím tě, vždyť ho vyděsíš, takhle po ránu."

"Vyděsím, čím prosím tebe. Říct mu to musíme, tak proč ne hned."

"Hlavně počkej, až se pořádně probudí. Ne, že mu to řekneš, když bude ještě rozepsalý."

Takovýto prapodivný rozhovor, který mezi sebou vedla moje babička a její syn, tedy můj strejda Áda, jsem zaslechl jednoho srpnového rána. Vlastně jsem stále ještě tak trochu spal, když mě jejich hlasy začaly probouzet, a tak jsem si s tím, že otevřu oči, dával na čas. Byly prázdniny, mě čekal další báječný den s kamarády, tak proč a kam spěchat.

"No tak mu to tedy řekni."

"Jirko..., Jirko..., probuď se. Jirko, vstávej."

"Vstávej Jiříčku, je válka!"

Válka! To známé a tajemné slovo, ve které bylo skryto mnoho z toho, co mě současně zajímalo i děsilo. Slovo, které mě, ačkoliv jsem byl jinak na své vstávání hodně opatrný, okamžitě katapultovalo s postele.

"Válka? Kde, kdo? Němci? No to je něco. Páni."

Podivná reakce jedenáctiletého kluka, pomyslíte si možná. Ale celkem pochopitelná, pokud si vzpomenu, co nás, kluky, v té době zajímalo. Od poslední skutečné války, o které jsme samozřejmě jen slyšeli, uplynulo více než 20 let, ale pro nás byla stále inspirací při našich klukovských hrách. Pravda, ta éra už pomalu končila, ale ne proto, že by pro nás hry na vojáky, Němce a Rusy, přestávaly být zajímavé. Spíše proto, že pro nás začínaly být zajímavé úplně jiné věci. Bylo nám, v partě kamarádů, mezi které jsem se toho rána, stejně jako ta předešlá prázdninová, těšil, mezi 11 a 12 roky a začínali jsme více než tušit, že existuje i jíná zábava, než bojovat jeden proti druhému v simulacích hypotetických válečných bojů. Ano. Psal se rok 1968 a my už si zvykli na to, že je normální cestovat tam, kam jsme ani netušili, že se cestovat dá. Že v televizi i rozhlase říkají lidé věci, o kterých jsme věděli, že se říkat, tedy říkat jinde než doma, nesmějí. A nebo na to, že na největším ústeckém hotelu visí obrovský plakát, zvoucí do baru na večer "Krásy bez závoje". Děvčata se už pomalu a jistě stávala častým tématem našich hovorů a pomalu nám všem začínalo být jasné, že úspěšným napříště nebude ten, kdo bude mít lepší napodobeninu ruského nebo německého samopalu.

V roce 1968 byl otevřen v Ústí nad Labem hotel Bohemia

Rychle jsem se umyl a pospíchal do kuchyně. Babička seděla u stolu, v ruce  inkoustovou tužku a cosi psala na papír. Já jsem si sedl k připravené snídaní a zatímco jsem jedl, tak mi strejda vyjevil, co všechno se od včerejšího večera událo. To už v kuchyni byla i moje sestra a tak jsme společně ve třech, jeden přes druhého o tom, co se stalo a co bude dál, vášnivě diskutovali. Já samozřejmě s naivitou a zájmem jedenáctiletého kluka, moje sestra s nadhledem šestnáctileté slečny a strejda pak s vášnivým rozhořčením nad ruskou zradou. Jen babička mlčela. Seděla nad svým papírem, občas na něj něco napsala, pak chvíli přemýšlela aby nakonec ve psaní pokračovala. V jednu chvíli se zvedla a otevřela dveře od spíže, pak se vrátila a opět se sklonila nad papírem. Dojedl jsem, oblékl se a oznámil, že půjdu ven. Babička mi ale s rezolutním gestem nesouhlasu oznámila: "Ne. Kamarádi počkají, já tě potřebuji s sebou. Půjdeme nakupovat."

Babička vyšla domu z domu rázně. Nebyl jsem na to zvyklý. Do té doby jsem ji takto rychle jít neviděl. Měl jsem co dělat, abych ji stačil. Také proto, že jsem s sebou vezl malý dvoukolák. Byl to její nápad, vzít ho s sebou a pověřit mě jeho řízením, ačkoliv moc dobře věděla, jak to nesnáším. Jízdu s dvoukolákem jsem vždy považoval za cosi ponižujícího, za něco, co je mě, kluka, nedůstojné. A teď jsme s ním musel dokonce na hlavní neštěmickou ulici, tedy mimo obvyklé cesty, na které jsem byl jindy s dvoukolákem při plnění úkolů, při kterých bylo třeba něco odvéz či přivést, vysílán. Čím více jsem se naší vedlejší ulicí blížili k té "hlavní", jak se jí běžne říkalo, tím více ve mě odpor k dvoukoláku rostl. Když jsme přijeli na roh k hlavní, už už jsem chtěl babičce navrhnout, že by zase chvilku mohla dvoukolák vézt ona, když jsem si uvědomil, že něco není tak, jak by být mělo. Po obou chodnících přiléhající k hlavní silnici, která byla zároveň silnicí, po které se v té době jezdilo z Ústí do Děčína, šla řada dvojic, nápadně podobných té naší, tedy většinou starší žena a dítě, a každá z těch dvojic před sebou tlačila dvoukolák.

Každý, kdo se toho dopoledne na hlavní v Neštěmicích objevil, směřoval k jednomu cíli. K samoobsluze. Byla v té době v obci jediná a i když se potraviny daly koupit i v jiných, menších obchodech s pultovým prodejem, do samoobsluhy, především za velkými nákupy, směřovali vždy všichni. Samozřejmě že se před vchodem okamžitě utvořila fronta. Pan vedoucí, podle kterého si neštěmičtí prodejnu pojmenovali "U Kůly", si však věděl rady. Okamžitě zorganizoval prodej tak, aby si všichni rychle a jednoduše nakoupili vše, co potřebovali. Nezapomněl při tom ani na to, že při takovém zájmu bude třeba prodej omezovat. A tak se hned na skle výlohy objevil seznam s maximálním množstvím od každého sortimentu zboží. Babička sáhla do kapsy zástěry a vytáhla svůj papír, přelétla ho zrakem a pak zvedla hlavu k seznamu. Vidím ji jako dnes, jak spokojeně pokývala hlavou a papír zase vrátila do kapsy. Počítala se vším.

V roce 1968 v Neštěmicích obnovili svoji činnost Skauti

Zajímavé z dnešního pohledu bylo, že na onom seznamu bylo uvedeno, že jde o maximální množství pro rodinu. Nikdo, kdo stál ve frontě se na tímto nepozastavil. Skoro jsem měl dojem, že to každému přišlo samosebou. Ale nejen to. Když jsem byl uvnitř obchodu, jedna z nakupujících žen požádala pana Kůlu, zda by nemohla dostat něčeho více, než je uvedeno na seznamu. "Ne, to platí pro všechny. Když dám vám víc, možná se na někoho, kdo je teď v práci, už odpoledne nedostane." Z davu nakupujících se ale ozvalo: "Pane vedoucí, to je Andula, ta má v bytě ještě mladý. A snacha čeká svoje první. Jen ji přidejte!"

Když si na to teď vzpomínám, zažil jsem takovou pospolitost v životě už jen párkrát. V té chvíli to ale bylo poprvé, a já jsme z toho byl u vytržení. Nikdo se nehádal, nikdo nikoho nepředbíhal. Všechno probíhalo v klidu. Možná to bylo proto, že onoho dne se ve frontách před samoobsluhou, ale i před dalšími obchody, sešly povětšinou ženy, které něco takového už zažily a věděly, co je a co není v takových chvílích důležité.

Ze samoobsluhy jsme s přesunuli přes ulici k "Beránkovi". Pan Beránek byl vedoucím v prodejně masa a uzenin, člověk stejně zkušený jako pan Kůla, a tak i tam byl prodej podobně organizovaný. Jen fronta byla o něco větší protože jeho prodejna byla o mnoho menší. Stáli jsme tedy před "masnou" mnohem delší dobu. Babička toho samozřejmě využila k povídání si se sousedkami, takže ve frontě to za chvíli hučelo jako v úle. Já s kamarády, kteří zde byli za stejným účelem jako já, jsme sledovali provoz na hlavní ulici. Zajímalo nás, jak jinak, nepojedou-li kolem vojáci. Samozřejmě jsme měli na mysli vojáky naší armády, o kterých jsme tak nějak předpokládali, že by se brzy měli objevit a začít bojovat proti nepříteli. A tak, když znenadání uprostřed silnice zastavilo osobní auto a z otevřeného okýnka se vyklonil jeho řidič a zavolal: "Jedou sem Rusové," strnuli jsme. "Kluci, všichni na chodník," stačil ještě někdo vykřiknout, když se objevilo první auto. Nákladní, zelené, s bílým pruhem na nezvykle vysoké kapotě. Pamatuji si, že ruská zelená je úplně jiná, než zelená naší armády. To jsem netušil, že tuto zelenou budeme často na našich silnicích vídat ještě více než dalších 20 let. Po prvním náklaďáku pak projel ještě druhý a víc už nic.

Z nákupů jsem se z babičkou vrátil až před polednem. Právě, když jsme obsah dvoukoláku vynosili a babička ho uložila do spíže, přišel strejda, který hned po snídani odjel do Ústí, kde se setkal s mými rodiči. Ti totiž odešli brzy ráno do práce, a protože jsme v té době ještě neměli telefon, bylo potřeba, aby se domluvili na tom, co a jak se děje a co bude dál. Babička se strejdou spolu pak dlouho mluvili sami v kuchyni. Z jejich rozhovoru jsme zaslechl jen útržky: "...ne, nikde se nestřílí...", "...ani letadla nelítají...", "mobilizace nebude...", "...viděl jsem jen nápis na domě Ivane jdi domů, čeká tě Nataša..." Když pak babička z kuchyně vyšla, bylo vidět, že plakala. Otočila se ještě na strejdu a teprve v té chvíli, poprvé od probuzení, ve mně její slova vzbudila obavy: "Ale Němci ze začátku taky nestříleli!"

Babička v rychlosti uvařila oběd a po něm mi strejda předal rodičovské instrukce. Mohl jsem ven, ale musel jsem být v doslechu. To bylo tradiční vymezení mých aktivit pro případy, kdy jsem musel být připraven a na zavolání: "Jirko, domů!", se tam dostavit co nejdříve. Je jasné, že jsem na nic nečekal a vyrazil. Kamarádi už na mě z ulice pískali.

První cesta vedla samozřejmě na hlavní. Vojáky jsme už ten den žádné nezahlédli, ale stále častěji se na projíždějících autech začaly objevovat státní vlajky. Už jsme chtěli vyrazit na naše oblíbené Ako, když jsme se všichni stali svědky události, před tím nevídané. Na začátku hlavní ulice, těsně před závorami, byla odjakživa ohrada. Za ni dvůr, kde se prodávalo uhlí a dříví. K ohradě přijela dodávka, ze které vystoupili čtyři muží a během chvíle na ohradě vytvořili nápis: ИДИТЕ ДОМОЙ! Pak do auta zase nasedli a odjeli. To nás samozřejmě fascinovalo. Rychle jsme běželi k ohradě, abychom si nápis pohlédli z blízka. "To je vápno!" vykřikl kdosi. "Táta s ním doma natíral kůlnu." Všiml jsem si, že v prachu u ohrady leží zapomenutá vlhká malířská štětka se zbytky vápna.

Krátce na to jsme už seděli na naší pozorovatelně nahoře na Aku a dohadovali se, co podnikneme. Byli jsme přesvědčeni, že bychom se měli také zapojit do odporu proti okupantům, nikdo však nevěděl jak. Já jsem měl v ruce štětku, kterou jsem sebral dole u ohrady, a tak, když jsem navrhl, že bychom mohli něco napsat, všichni můj návrh okamžitě podpořili. Místo, kam nápis umístíme jsme našli snadno. Dřevěný plot nejbližší zahrady se zdál být ideálním místem. Co napsat bylo také jasné. Všem jsem vyprávěl o nápisu v Ústí, o kterém mluvil strejda, a tak bylo IVANE JDI DOMŮ ČEKÁ TĚ NATAŠA jednomyslně schváleno. Zbývala už jen maličkost, tedy čím ten nápis pořídit. Na štětce ještě nějaké vápno zbylo, ale to stačilo sotva na I. Jeden z kamarádů si vzpomněl, že u cesty je staveniště garáží, a že si myslí, že tam viděl sudy s vápnem. Tenkrát se ještě vápno většinou prodávalo nehašené a tak každý, kdo chtěl stavět, si ho přímo na stavbě musel tzv. vyhasit. Nějaký kbelík se taky našel, a tak jsme během okamžiku měli k dispozici dostatek "barvy" a mohli jsme v započatém díle pokračovat. Byli jsme v psaní protestních nápisů v terénu nováčci a tak nebylo divné, že když jsme, střídaje se, dopsali kroužek nad Ů, zjistili jsme, že na plot se celý nápis nevejde. Začali jsme se dohadovat co tedy dál, když si nás všiml majitel sousední zahrady. Netrvalo dlouho a po jeho otázce, kterou jsme často při svých kouscích slýchávali: "Co to tam děláte, parchanti!", jsme vzali nohy na ramena.

Bylo na čase. Z domova jsem už slyšel smluvené volání, tak jsem se rozloučil a vyrazil domů, Rodiče, kteří se vrátili z práce, byli už po obědě a tak jsme celá rodina zasedli a dlouho do pozdního odpoledne poslouchali rozhlas. Táta se strejdou přitom rozebírali situaci a diskutovali, co se bude dít dál. Já jsem samozřejmě poslouchal a už už jsem se chtěl pochlubit naším odporem proti okupantům, když zazvonil zvonek. Táta šel otevřít a když se po chvíli vrátil, netvářil se moc příjemně. "Pojď se mnou," obrátil se na mě. Stále ještě netuše, o co jde, jsem s klidem vstal a šel s ním. U vchodových dveří stál muž oblečený do neuvěřitelně špinavých montérek. Teprve když jsem přišel blíž uvědomil jsem si, čím jsou jeho montérky ušpiněné. Bylo to vápno.

Když si dnes vzpomenu na 21. srpen 1968, vybaví se mi nejen ranní probuzení, cesta s dvoukolákem a nákup nebo průjezd ruských vojáků, ale také to, jak jsme se ještě ten den večer, okupace ne-okupace, všichni kamarádi společně, leč neúspěšně, pokoušeli odstranit náš protestní nápis. Ten zmizel definitivně až poté, co nám s tím pomohli naši tátové. My kluci jsme pak ještě dlouho poté považovali majitele té zahrady za zbabělce a kolaboranta. Pravda, později jsme ho už v tak špatném světle neviděli. V roce 1969 emigroval do USA a stal se tak pro nás hrdinou. Já sám jsem se s ním setkal v roce 1995, při jeho návštěvě ve staré vlasti. Připomněl jsem mu onu "křivdu", která byla na nás, bojovnících proti okupantům, spáchána. Tenkrát mi na to řekl:

"Víte, já jsem se strašně naštval, jednak proto, že jsem ten plot postavil a natřel teprve na začátku prázdnin, takže byl vlastně úplně nový. Pak proto, že mi ho vlastně zničili rusáci, protože kdyby nepřišli, tak jste tam ten nápis nenamalovali. No a nakonec proto, jak jste byli pitomí. To jste si neuvědomili, že ta zahrada je hned pod lesem, a že ten nápis vlastně není odnikud pořádně vidět?"

JiRo

Předchozí: Ve III. říši
Následující: Do kina
Zpět na obsah seriálu Neštěmická vzpomínání